Napsali

Karel Šafář se nám představuje souborem svého díla. Obrazů s tradiční tématikou Prahy a figurálními motivy, mezi nimiž převažují plátna dokládající jeho okouzlení bizarními zjevy cirkusových klaunů. Tím vstoupil Karel Šafář do naší kulturní sféry. Pak je tu jeho grafické dílo a tvorba exlibris, v níž úspěšně pronikl daleko do světa – možná, že se bude někomu zdát, že v této oblasti vlastně už výtvarník nemůže přinést žádné nové objevy, obzvlášť když se přihlédne k nepřehledné řadě malířů, kteří se mnohdy i s výlučnou soustředěností zabývali obrazem historické Prahy a uváží se, co v cirkusové a varietní tématice v našem umění vytvořil František Tichý. A přece u Karla Šafáře lze doložit, že se od svých předchůdců liší velmi podstatně a to v aktuálním smyslu ideovém a metodickém. Zabývá se totiž pouze tím, co hlouběji proniká jeho nitrem, co nosí v sobě a co právě z aktivního vztahu k realitě naší současnosti přitažlivosti motivů přivedlo jej k malbě a ke specifickému výběru tématiky. Tím se uvaroval na jedné straně dokumentárnímu popisu většiny malířů zabývajících se před ním Prahou a proti tomu se zaměřil k účinnosti výtvarných prostředků, vycházejících z induktivně vykrystalizované formy. S osobním rizikem si našel svůj zcela osobitý kolorit a techniku a už tím uchránil svůj tématický svět před všedností a klesající linii úrovně této vlastně nepůvodní tématické oblasti oživil zcela novým tvořivým přístupem. A právě touto zdrženlivostí, která je vlastně odvahou, když uvážíme, že Karel Šafář v ničem nepřekročil normy odkazu české výtvarné kultury, odpovídá na už zoufalé volání po trvalejších hodnotách současné tvorby. Tvoří také svoji protiváhu k uměleckým projevům naší doby, v níž dovede být tolik neuměleckosti, že se tím zcela vylidnily naše výstavní síně sloužící novému umění. Jeho obrazy a grafika jsou projevem zápasu o poctivou tvorbu obrážející opravdový úžas a horoucího ducha a proto jim věříme, že hovoří o skutečně tvořivém vztahu umělce ke světu.

Dr. František Dvořák

Všímám si, že čím více všelijakých prezentací konceptualismu, uvádění asambláží či představování ready-make objektů, tím více slov. Tím více třeba šikovnosti a obchodní zdatnosti, ale hlavně řečí. Někdy už jen, s prominutím, keců. Dnes se přece o artefaktech tolik mluví! Ačkoli obraz by přece měl mluvit sám za sebe. Jenomže co když to obraz není, anebo co když jeho tvůrce dokonce trvá na tom, že to obrazem ani nechce být? Že závěsný obraz je už „passé“? Pak se musí umět o to víc mluvit, oč méně se umí malovat. Kresby, grafiky obrazy Karla Šafáře nic toho nepotřebují. Mluví beze slov svojí vlastní řečí, právě že řečí kreseb, grafik a obrazů. Troufám si jich velkou část i bez signatur poznat – na stěnách bytů přátel a známých, v nejrůznějších galeriích. Poznávám je podle naléhavosti sdělení, která se základních lidských témat zmocňuje s nezaměnitelně expresivní nadsázkou, řekněme s příznačnou šafářovskou „deformací“, způsobující, že svět na jeho obrazech je tak trochu nakřivo, tak trochu nakloněně, vyšinutě, tak trochu jako ve vypouklém zrcadle. Jako kdyby se vytáčel kamsi vzhůru, mimo rám obrazu, po neviditelné spirále marného lidského toužení, lidských smutků. Poznám je také podle barev, které jsou pro malíře charakteristické, a které často přímo svítí – i když ne vždycky radostným jasem. Často také jako varovná signální světla. Malíři prostě o něco jde a silné, svítivé barvy k tomu nutně potřebuje.
Dnešní výstava je nazvána „Krajiny a lásky“. Řekl bych, že oba tematické okruhy nejsou pro malíře nová, že je jen poprvé vystavuje. Myslím si totiž, že on nikdy nic jiného vlastně nemaloval. I jeho pražské veduty, podle kterých ho asi nejvíce příznivců pozná, jsou svým způsobem krajinami, jenom však městskými krajinami, architekturou, která roste a volně pluje prostorem, vzduchem. A lásky? I jeho posmutnělí klauni a fauni jsou nejspíše zamilovaní, jak ale asi jinak, než nešťastně. A ženské tělo člověk na obrazech tuší, i když tam zdaleka vždycky není. Malíř se tentokrát rozmáchl k tématům, které zkrátka už dobře znal, myslel na ně dlouho, ale teď se k nim přiznává naplno a dává jim štědře prostor. S obrazy Karla Šafáře je Vám dobře, protože jeho svět už jaksi znáte a on vám jej přesto znovu a znovu naléhavě připomíná ve všech možných, často doslova uhrančivých podobách. Je to svět několika základních témat, motivů, několika základních pohledů, bez kterých malíř - a ve skutečnosti ani my - nedokážeme žít. Je to svět existenciální soustředěnosti až umanutosti a přitom barevné a tvarové svobody. To je moje osobní definice malíře. Šafářovy obrazy alespoň pro mne ukazují někam vzhůru. Ne že by tam ukazovaly prstem, ale nenásilně, nenápadně zvedají člověku hlavu. Aby se méně bál a více se odvažoval vidět, i sám do sebe. Dnes tady v této výstavní síni nás povzbuzují, abychom si vybavily i naše vlastní „krajiny a lásky“. Každý je máme v sobě, co jiného základnějšího můžeme v sobě mít než krajiny a lásky. S malířem je máme dnes na očích tak, že je nemůžeme zapřít. A ani se nám nechce cokoli zapírat: přestáváme se - když ne bát, tedy aspoň obávat toho základního v nás, tolikrát převrstveného, zahnaného do kouta, zamčeného do skříní. Je to tak: krajiny a lásky nosíme v sobě všichni. Díky, pane malíři, že jste je z našich temných skříní vytáhl na čerstvý vzduch a zavěsil je do svobodného prostoru.

Doc. JUDr. Petr Pithart, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR